Charakteristika života
Chceme-li vnímat každý okamžik života, musíme přemýšlet o smrti, jinak nemůžeme žít plným životem.
Všechno začíná končit, jakmile to začíná začínat.
Nikdy nepochopíme život, dokud nepochopíme smrt.
Chvíle prožité s nějakým člověkem by byly mnohem krásnější, kdybychom jsme si myslili, že jsme spolu naposled. Každý okamžik bychom prožívali mnohem intenzivněji.
Život pořádně nevnímáme. Uniká nám jeden okamžik za druhým a s nimi jejich bohatství.
Hluboce o něčem přemýšlet, znamená proniknout pod povrchní zdání. Přestat žít v iluzi. Jedině tak je možné se z něčeho radovat.
Dokonce i z iluze se můžeme radovat. Neboť víme, že je to iluze, a toto vědomí nás naplňuje radostí. Právě skutečnost, že něco považujeme za reálné, je zdrojem veškeré bolesti.
Nic z toho, o čem víme, že to není reálné, nám nemůže způsobit bolest.
Nic není bolestivé, jakmile si uvědomíme, že nic není reálné. A až pochopíme, že smrt je iluze, přestaneme se smrti bát ( nejsme tělo, život je věčný ).
Pomíjivost je jediná pravda.
Když by bylo něco trvalého, nemohlo by to být. Neboť trvání má význam pouze ve vztahu k pomíjivosti. Tudíž i trvání je pomíjivé.
Oslavujme to, čím jsme dnes, neodsuzujme to, čím jsme byli včera a nevylučujme to, čím se můžeme stát zítra.
Nikdy Bůh neřekl, že je lepší být na vyšší úrovni vědomí. Ve skutečnosti to lepší není.
Nemůžeme změnit něco, co si nepřiznáme.
Prvním krokem k osvícení je přijetí reality.
Čemu se bráníme, to trvá. Na co se podíváme, to zmizí. tj. ztratí svou iluzorní podobu. Vidíme, jaké to ve skutečnosti je. A to, co je, lze vždycky změnit. Nelze pouze změnit to, co není. Proto neodmítejme realitu.
Co přijmeme, to můžeme ovládat.
Jsme ovládáni tím, co popíráme.
Odporovat něčemu, znamená přisuzovat tomu život.
Nikdy se ale ničemu nebraňme. Když musíme o něčem přemýšlet, nebraňme se tomu. Raději se na to přímo podívejme a pak se rozhodněme, zda to chceme nebo ne. A to záleží na tom, čím chceme být. Na tom závisí všechna naše rozhodnutí. Proto se nebraňme pokušení, ale odvraťme se od něj, od všeho, čím nejsme.
Nesnažme se být tím, čím nejsme.
Náš vývoj se urychlí, jakmile přijmeme realitu.
Hlavní funkce duše je vytvořit to, čím opravdu jsme.
Neexistuje nesprávná cesta, neboť se nemůžeme „nedostat“ tam, kam jdeme. Je to jen otázka času a i ten je iluze.
Prostě si uvědomujme, co děláme, co máme a čím jsme, a ptejme se, zda nám to slouží.
Vše podléhá přírodním ( vesmírným ) zákonům. např: Všechny následky naší činnosti jsou nakonec zakoušeny naším Já.
( cokoli způsobíme druhým, nakonec zakoušíme sami )
Všichni se něčím stáváme. A čím se stáváme? To nevíme. To poznáme, až se tam dostaneme. Ale cesta je naší radostí. A jakmile se tam „dostaneme“, jakmile si vytvoříme další vyšší představu o tom, kdo jsme, začneme vytvářet další a tak pokračujeme donekonečna.
Smysl života je být tím, čím opravdu jsme. Ostatně to děláme každý den. Každým slovem, myšlenkou a činem. A do té míry, jak jsme spokojeni s tím, čím jsme.
Čím jsme, poznáme, když to budeme dělat.
Ať už děláme cokoli – souložíme, snídáme, čteme knihu nebo se procházíme po pláži – dělejme to celou svou bytostí = TOTÁLNOST
Život není škola.
Chápu, že se cítíte tak, jak se cítíte! ( tím neříkáme, že sdílíme pocity druhých nebo že s nimi souhlasíme, s tím co udělali – pouze to chápeme ).
Každý útočník chápe útok jako obranu.
Největší problém je STRACH druhých, že nikdo nechápe jejich problémy. Pocit, že nás druzí nechápou, vede k zoufalství, a naopak pocit, že nás druzí chápou, vede k dialogu.
Samo o sobě nic není špatné ani správné.
Některé věci prostě fungují a jiné nefungují.
Některé věci jsou prospěšné, a jiné ne. To záleží na tom, čím chceme být, co chceme dělat a co chceme mít
Naše hodnoty se mění v závislosti na tom, jak se mění naše chápání situace. Mění se podle toho, jak se mění naše cíle a základní lidské hodnoty. Omyl je myslet si, že existuje něco, co je vždy správné nebo vždy špatné.
MORÁLKA = extrémně subjektivní záležitost podle toho, co chceme v určité době dosáhnout. Vznikla z falešné představy, že Bůh od nás vyžaduje, abychom se chovali určitým způsobem.
Zakládáme morální principy na posvátných zákonech, které uplatňujeme podle toho, zda nám vyhovují za určitých okolností, v určité době a v určité společnosti.
Naše morální principy závisí na tom, co nám v dané době přináší užitek. Morálka je vlastně pro nás funkčnost.
Lidstvo se už dávno rozhodlo, že „správné“ je to, co funguje z hlediska toho, čím se snažíme být, co chceme dělat a co chceme mít. Ale my to nejsme ochotni přiznat. Komplikujeme to tím, že nejsme schopni se dohodnout na tom, čím chceme být, co chceme dělat a co chceme mít. Musíme podle toho změnit své chování.
Měníme své morální zásady podle potřeby a to je správné. Tak se vlastně mění morálka. Tak začíná být funkční.
To, co je v rozporu s morálkou, odsuzujeme. Odsuzování vede k ospravedlňování. Tvrdíme, že nás morálka nutí jednat určitým způsobem. My se ale musíme spoléhat na FUNKČNOST.
Bůh nás má rád a tak nám dal svobodnou vůli. Je to ten nejcennější dar.
Svoboda je pravou podstatou Boha.
Nahraďme protiklad správný x nesprávný za prospěšný x neprospěšný.
LEPŠÍ = prokleté slovo
Přijměme 2 nové zákony:
1.všichni jsme součástí celku
2.naše cesta není lepší, naše cesta je prostě jiná
Základní principy života :
1. funkčnost
2. přizpůsobivost
3. udržitelnost
Jsou to základy mentální projekce. Jsou funkčnější než:
1.morálka ( odpovídá funkčnosti )
2.spravedlnost ( odpovídá přizpůsobivosti )
3.vlastnictví ( odpovídá udržitelnosti )
Život se stává udržitelným tím, že přizpůsobuje svoji funkčnost. Jestliže něco přestane fungovat určitým způsobem, pak se přizpůsobí, aby to bylo udržitelné. Udržitelnost tak zajišťuje funkčnost.
Snažme se opravit to, co nefunguje.
- prostě změníme směr
- najdeme si nový způsob
- změníme své myšlenky, slova a činy
tzn. přizpůsobíme se!
Měňme svá pravidla. Potřebujeme nová pravidla, nemůžeme žít dneska podle včerejších pravidel ( funkčnost – přizpůsobivost ).
POZOROVÁNÍ – HODNOCENÍ - ROZHODOVÁNÍ
Vlastnictví je deformovaný pokus vyjádřit udržitelnost. Uplatňujeme vlastnické právo na všechno, co si přejeme, aby se zachovalo. Jsme však pouze správci, ne majitelé ( svého těla, partnerky, pozemků….. ). Život nás žádá, abychom je pouze udržovali. Věci mohou být v našem vlastnictví, ale nemohou být naším vlastnictvím. Myšlenka vlastnictví poškozuje duši.
Žijeme v tajnůstkářské společnosti. Myslíme si, že jediný způsob, jak získat to, co chceme, je nikomu neříkat, co chceme.
Hodnoty, které měly platnost dříve, nemusí platit dnes. Vyberme si nové hodnoty, přizpůsobivé, které slouží našim zájmům ( naší duši ), ne pouze zájmům těla ( přežít, najíst se, cítit rozkoš ). Nejsme jenom tělo. Jsme neomezení a nekoneční.
Měli bychom začít žít takovým životem, který bude vyjádřením našich nejvyšších a nejkrásnějších představ, místo aby byl jejich popřením.
Život je opakování. V životě se neděje nic nového. To je nemožné. Je však možné chápat novým způsobem to, co se už mnohokrát stalo. Snažme se najít zalíbení v opakování.
KRUHOVÁ LOGIKA získává sílu od kruhu, jejž tvoří. Pohybovat se v kruhu znamená procházet znovu a znovu týmiž body. Pohybovat se v kruhu moudře znamená procházet týmiž body poprvé. Tímto způsobem se obyčejné stává neobyčejným. A kruh se stává cestou k tomu, kam se chceš dostat. A až si uvědomíš, že se kruh uzavřel, že se vrátil k výchozímu bodu, pak pochopíš, že sis vždycky přál být tam, kde jsi už byl……..a kde jsi byl vždycky.
Samo o sobě není nic správné ani špatné. Jsou jen věci, které nefungují, a věci, které fungují. Funkčnost čehokoli záleží na tom, čím chceme být, co chceme dělat a co chceme mít.
Konstatování není odsuzování a objektivní prohlášení není obvinění. Konstatování popisuje realitu dané situace, posuzování hledá její smysl.
Všechno má jen takový smysl, jaký tomu dáme.
Všechno v životě má jediný cíl – prožívání vrcholného štěstí. Naše duše nemá nic jiného na práci a nic jiného ani dělat nechce.
Nejhlubším tajemstvím je, že život není procesem objevování, ale tvoření. Proto se nesnažme zjistit, čím jsme, ale snažme se stát tím, čím chceme. Jsme zde proto, abychom si rozpomenuli a znovu se stali tím, čím jsme. Musíme stvořit sami sebe.
Všechno již víme, nepotřebujeme chodit do školy. Potřebujeme si jen připomenout to, co již známe.
Vědět je jedna věc, ale dokud to nezakusíme, tak se vlastně neděje nic.
Dokud se myšlenka nebo představa nestane zážitkem, všechno je pouhá spekulace.
JSOUCNO chtělo prožívat samo sebe, to mohlo jen z vnějšku, z bodu mimo sebe. Ten nebyl, a proto použilo referenční bod uvnitř. Rozdělilo se na části a tak se stalo tím i oním. Objevily se 3 prvky :- to, co je tady
- to, co je tam
- to, co není tady ani tam ( ale musí existovat, aby mohlo existovat tady a tam )
Bůh je zároveň vším, co je a není. Největším božím darem je RELATIVITA.
- z nicoty se zrodilo jsoucno
- celek se rozdělil na části a tak vznikl čas
- aby mohla existovat láska, musí existovat také její protiklad = strach ( Adamův pád, zrození zla, Satanova vzpoura )
Tak vznikla polarita = dualita.
Existuje jen jediný způsob, jak může stvořitel poznat sám sebe a tím je tvořit, aby poznal sám sebe jako Boha. To může jen skrze nás.
Vědět je něco jiného, jak zakoušet nebo prožívat. Proto byl stvořen fyzický vesmír.
Fyzický způsob je jediný způsob, jak empiricky poznat to, co známe rozumově. Proto vznikl fyzický vesmír a teorie relativity – musíme poznat nejdříve opak, abychom mohly poznat protipól opaku. A tak nemůžeme poznat, čím jsme, dokud jsme se nesetkali s tím, čím nejsme.
Nemůžeme stvořit sami sebe, dokud se nezničíme.
Zapomněli jsme na to, čím skutečně jsme. Nemůžeme nebýt potomky Boha, ale můžeme na to zapomenout. Proto pobyt ve fyzické realitě je vlastně proces ROZPOMÍNÁNÍ. Nejde zde o učení.
Bytí lze dosáhnout jedině zkušeností.
VĚDĚNÍ -----------------ZAKOUŠENÍ---------------BYTÍ = Boží trojice
Otec Syn Duch Svatý
Nadvědomí vědomí podvědomí
Mysl tělo duch
Energie hmota éter
Myšlenka slovo čin
Minulost přítomnost budoucnost
Předtím nyní potom
Tady tam prostor mezi
Fyzické vztahy jsou dyadické ( vpravo/vlevo, nahoře/dole, velký/malý, pomalý/rychlý, mužský/ženský ). Vše je buď jedním nebo druhým, nebo větší či menší verzí jedné z polarit. Ve fyzickém světě nemůže nic existovat bez svého protikladu. Náš každodenní život je založen na této realitě.
Vztahy ve vyšších sférách jsou triadické.
Všechno je dočasné. Nic nezůstává stejné, nic není statické. Záleží na nás, jakým směrem se situace obrátí.
Neexistuje Desatero.
Nemusíme se snažit dostat do nebe, když už tam jsme.
OSVÍCENÍ je pochopení, že nemusíme nikam jít, že nemusíme nic dělat a že nemusíme být ničím jiným než tím, čím už jsme.
Ve skutečnosti jen nevíme, že víme.
VÁŠEŇ je oheň, který nás nutí vyjádřit, čím skutečně jsme. Nezříkejme se vášní, neodmítejme ji, ale nebuďme závislí na výsledcích. Neočekávejme.nemáme-li vášeň, nemáme žádný život.
Život bez očekávání je život bez potřeby dosáhnout specifických výsledků. To je ta pravá svoboda.
Duše se snaží realizovat svou nejvyšší myšlenku činností. Tato touha je vášeň. Neočekávejme odměnu, to není vášeň. Toto očekávání je hlavní příčinou lidské nespokojenosti.
Žádej a bude ti dáno. Hledej a nalezneš. Klepej a bude ti otevřeno.
Život je proces neustálého tvoření.
Tajemství všech Mistrů je to, že nemění svá rozhodnutí.
Nikdy se nespokojme se zápornou odpovědí.
Přivoláváme to, co si myslíme, cítíme a říkáme.
Nepřemýšlejme o tom, co je pro nás nejlepší, a začněme dělat to, co vyhovuje naší přirozenosti.
Naše pocity jsou naší pravdou.
Negativní pocity nejsou žádné pocity, jsou to představy založené na naší nebo cizí zkušenosti.
Zkušenost není ukazatelem pravdy, neboť čistou pravdu vytváříme v přítomném okamžiku.
Nikdo k nám nepřijde náhodou.
Neexistuje žádná koincidence.
Nic se neděje náhodně.
Život není výsledkem náhody.
Události a lidé jsou k nám přitahováni pro naše vlastní účely.
KOLEKTIVNÍ VĚDOMÍ je velmi mocné. Může ovládat naše individuální vědomí. Chceme-li, aby byl náš život harmonický, všude musíme, kam přijdeme, se snažit vytvořit kolektivní vědomí. Když se nám to nedaří ve skupině, která je jiná, opusťme ji. Jinak by nás mohla vést tam, kam chce ona. Když nemůžeme najít takovou skupinu na úrovni našeho vědomí, vytvořme si ji sami.
Většina lidí je spokojená se stavem světa. Kolektivní vědomí vede ke ztrátě soucitu. Dává vinu druhým za problémy vlastní.
Příšerné není, že Hitler páchal zločiny, ale to, že jsme mu to dovolili a umožnili.
Všechno začíná u nás samých. V každém z nás je trochu Hitlera. Hitler nám nebyl poslán, Hitlera jsme si vytvořili. Zrodil se z kolektivního vědomí. Přišel nám nastavit zrcadlo. Nastavil nám parametry, které nás donutily přehodnotit naše představy o nás samých. Hitler ze svého modelu světa nedělal nic špatného.
Nechvalme jednoho a neodsuzujme druhého. Budeme-li to dělat, nikdy ničemu neporozumíme.
Žijeme mnoho životů, abychom byli tím, čím skutečně jsme.
Celý život je procesem SEBEVYJÁDŘENÍ.
Přitahujeme k sobě lidi a události, abychom je použili jako nástrojů k vytvoření té nejvyšší verze nejvyšší představy, kterou jsme o sobě kdy měli.
Rozhodněme se, co jsme a čím chceme být, a snažme se toho dosáhnout ze všech sil ( neplýtvejme časem tak, že chceme všechno v životě zažít ).
Pravdu nelze zdiskreditovat, dokázat ani vyvrátit. Pravda prostě je.
ŽIVOT je boží dichotomie, zážitek, v němž v tomtéž okamžiku existují 2 zdánlivě si odporující pravdy.
Ve Vesmíru není nic od ničeho odděleno. Chovejme se tak, jako bychom nebyli od nikoho a ničeho odděleni. Smyslem života je spolupráce, nikoli ovládání.
Byli jsme stvořeni proto, abychom z vlastní zkušenosti poznali, kdo jsme. Navíc jsme na to museli zapomenout, abychom se na to mohli opět rozpomenout a znovu to vytvářet.
Jestliže Bůh prožívá to, co je, pak to nemůže vytvořit. Nemůže vytvořit něco, co už je. A proto se našlo něco, co nám umožnilo na tohle vše zapomenout – a to je život na fyzické úrovni.
- ten nás zhypnotizoval
- je to nízký aspekt rozkoše, který jsme přijali
- je důležitý, protože skrze nízké můžeme jedině poznat vysoké
Musíme zvýšit ale svoji hladinu životní energie ve svém těle = sexuální energie. Rozproudit tuto energii a přenést do Třetího oka.
Ničeho se nebojme. Dělejme to, co považujeme za sprosté, i to, co považujeme za hluboké – a nakonec poznáme, že mezi tím není žádný rozdíl. Bůh je všechno, co existuje. Nic od ničeho není oddělené.
Oslavujme to, čím jsme dnes, neodsuzujme to, čím jsme byli včera, a nevylučujme to, čím se můžeme stát zítra.
Život není škola.
Žijme podle nejkrásnější představy, jakou jsme si o sobě kdy vytvořili.
Prvním krokem k tomu, abychom něco uskutečnili, je prohlášení, že to tak je.
Vše závisí na tom, z jakého hlediska se na to díváme.
Život je proces. Skutečná stálost či věrnost odporuje přírodním zákonům. Neexistuje proto totožnost, jen podobnost. My to však nerozlišujeme. Lidé se dostávají do konfliktu sami se sebou. Nevědí, zda se chovat podle toho, co včera slíbili, nebo podle toho, co si dnes myslí. Proto prožívají hluboké vnitřní konflikty.
ZRADIT SÁME SEBE, ABYS NEZRADIL DRUHÉHO, JE TAKÉ ZRADA. JE TO TA NEJVĚTŠÍ ZRADA.
Proč bychom měli mít právo, aby druzí dodržovali své sliby? Tím je nutíme dělat to, co nechtějí.
Lidé, kteří žijí v tichém zoufalství ( tj. ti, kteří dělají to, co se domnívají, že dělat musí ), dělají mnohem víc škody než ti, kteří dělají, co dělat chtějí.
Základním instinktem všech lidí je vyjádřit svou jedinečnost. Vytvořit takovou společnost, kde by byli všichni stejní, je nemožné a nežádoucí .
Láska nemá žádné požadavky. Má-li, tak to není pravá láska.
Všechno, co děláme, děláme pro sebe.
Co děláme pro druhé, děláme pro sebe.
Co je dobré pro druhé, to je dobré pro nás.
Co je špatné pro druhé, to je špatné pro nás.
Jakýkoli vztah mezi lidmi má jediný účel. Existuje jako nástroj, který nám umožňuje realizovat a vyjádřit naši nejkrásnější představu o tom, čím opravdu jsme.
Jestliže nemilujeme své já, jestliže dovolíme, aby nás druzí zneužívali a poškozovali, pak budeme pokračovat v chování, které druhým umožňuje, aby nás zneužívali.
Všechno v životě závisí na tom, čím chceme být.
Když dáváme, vlastně tím přijímáme.
Hrajeme určitou zvolenou roli. Jsme vlastně svou rolí.
Celý svět je jeviště a všichni lidé jsou herci.
Čím jsme, rozhodujeme sami.
Co hrajeme, tím jsme.
Každý čin je aktem seberealizace. Všechno, co si myslíme, děláme a říkáme, je prohlášením : Tohle jsem já!
My vytváříme Boha.
Vnitřní hlas je navigační systém domů.
Nejdříve přichází vize a pak její realizace ve vnějším světě.
Život nám připraví různé situace, ale jen my rozhodujeme o tom, co znamenají.
NA NIČEM NEZÁLEŽÍ!
V nepřítomnosti toho, čím nejsme, neexistuje ani to, čím jsme.
Opak toho, co prožíváme, nemusí existovat v bezprostřední blízkosti.
Všichni jsme už zažili všechno. Nemusíme to zažít, stačí si to jen připomenout. VŠICHNI JSME ZAŽILI VŠECHNO – vším jsme. Proto jsme to, co prožíváme. Svůj život si vytváříme sami. Rozpomínáme se na všechno, čím jsme a z toho si vybíráme to, co chceme prožívat v tomto životě na této planetě.
EVOLUCE = vývoj se pohybuje v kruhu.
Nemusíme si vytvářet své vlastní negativní pole, tzn. můžeme odstranit všechno, čím nejsme, aniž tím ohrozíme svou schopnost uvědomovat si a prožívat to, čím opravdu jsme. Nemusíme hledat protiklady, stačí když si uvědomíme, že to existuje.
Čemu věříme a o čem mluvíme, to se nám stane.
Neexistuje mocnější aspekt lidského prožívání než naše představa o životě, než naše rozhodnutí a volba.
Naše geny jsou jako astrologická znamení. Jsou to predispozice, které můžeme změnit, pakliže chceme a to tím, že změníme svoji mysl. Nikdo této schopnosti však nevěří.
Záleží na naší myšlence, na našem úmyslu. To je důležité a to se počítá. Ne to, co děláme.
Jsme pouze kolečko v obrovském kole.
Naše okolí je součást nás.
Proces přeměny je rozhodnutí, nikoli objev. To znamená, že to není něco, co o sobě zjistíme, ale co si pro sebe vybereme.
Nerozhodnout se znamená rozhodnout se. Neboť nezvolit si něco specifického znamená zvolit si cokoliv, co život přinese. A to není moc posilňující.
Svět je plný chodících spáčů.
Rozhodněme se, jaká bude naše budoucí skutečnost. Žijme vědomě. Můžeme se rozhodnout, jaké budeme mít zážitky.
- ať jsou okolnosti jakékoli, náš prožitek si můžeme zvolit
- ovládneme tak budoucnost
- vítejme všechny zážitky, protože nám pomáhají být tím, čím ve skutečnosti jsme
- čemu se bráníme, to přetrvává
- na co se podíváme, mizí
- volme si do budoucna možné zážitky, které nás mohou potkat a předem si napišme zvolené reakce na ně a to podle toho, kým a čím si přejeme být v těchto vztazích
3 kouzelná slova ve vztahu : JAK SI PŘEJEŠ.
To, co děláme druhým, děláme sami sobě. Potom bychom nikdy nezacházeli s vlastními city, jak zacházíme s city druhých.
To, co je nejlepší pro druhé, je nejlepší pro mě.
Žádná potřeba neexistuje. Potřeba je iluze.
Čím víc víme, tím víc chceme vědět.
Vše je v pohybu = EVOLUCE.
Všechno živé ( molekuly a atomy ) obsahuje inteligenci:
- ta je životu vrozená
- je součástí buněčného kódu
- tyto částice se pohybují způsobem, který má smysl
- produkují specifický a vypočitatelný výsledek = ŽIVOT
V určitém bodě evolučního procesu si životní energie začne uvědomovat, že si je vědoma sama sebe.
Jsme jako Bůh. Můžeme přijmout tělesnou formu kdykoli chceme.
Jsme samotný život, který se projevuje určitým způsobem v určitou dobu, protože nás to těší.
Být člověkem je nepříjemné v případě, že jsme zapomněli, kdo jsme – myslíme si, že jsme odděleni.
Pocit oddělenosti = pocit nedostatku = ILUZE
Recept je služba sobě :
- ptejme se, zda naše myšlenka posiluje život nebo oslabuje
- slovo
- činnost
Když něco potřebujeme, je to projev nedostatku.
Život nic nepotřebuje.
Když začneme rozdávat to, co si myslíme, že postrádáme – lásku, soucit, přátelství, peníze – najednou si uvědomíme, že jsme to vždycky měli. Teď to jen musíme rozmnožit. Je nemožné rozmnožit něco, co nemáme.
Náš život vždycky funguje. Někdy nám přináší to, co chceme a jindy tomu brání do té doby, než dospějeme a pochopíme, že by nám to nepřineslo to nejlepší.
Když jsme ve spojení s esencí toho, čím jsme, všechno je jinak.
Co nám připadalo důležité, najednou důležité není.
Co nám připadalo rozhodující, je najednou triviální.
Na čem nám záleželo, to je teď lhostejné.
Nic nepotřebujeme. Ve skutečnosti nemáme žádné potřeby. Jen jsme si je vymýšleli.
My však něco potřebujeme = to je poselství naší kultury.
NEPODMÍNĚNOST = stav bytí, který nemá žádné podmínky. Boha se nemusíme bát, neboť od nás nic nechce. Nechce nic.
Každý akt je aktem sebeurčení.
V životě je nakonec jen jediná otázka = KDO JSEM? A na tuto otázku nikdy nedostaneme konečnou odpověď.
MOUDROST neznamená mít všechny odpovědi, ale otázky. Odpovědi zabijí tvorbu.
NOVÁ DUCHOVNOST = nepotřebnost, nepodmíněnost, jednota
Můžeme se dívat kolem sebe, pozorovat, jak žijí druzí a poslouchat, co říkají o svých zkušenostech. Je to rozumné, pokud tomu nepřipisujeme veškerou autoritu.
MEDITOVAT
TRÉNOVAT
ZDRAVĚ JÍST
Naším největším problémem je ZÁVISLOST. Tzn. být na něčem závislý do takové míry, že to vytváří tělesný nebo psychologický návyk.
Druhou největší slabostí lidstva je nedostatek naší vzájemné závislosti ( nejsme ostrov ).
Nebojme se odporovat doktrínám, pokud nám to velí srdce.
Nejděme s davem jen proto, že je to snazší.
Neustále lpíme na starých představách.
Když dokážeme milovat sebe, potom dokážeme milovat cokoli.
Snažme se jednoduchost. Ve všem.
Skutečné bohatství vyplývá z toho, čím jsem, nikoli z toho, co má.
Náš život nemá nic společného s námi a naším tělem :
- až to pochopíme, automaticky získáme všechno, po čem jsme vždycky toužili a za co jsme bojovali
- potom nám to bude ale lhostejné, protože to nebudeme potřebovat
- budeme se z toho radovat, ale nebudeme to potřebovat
Především si ujasněme, co je bohatství. A jakmile se rozhodneme rozdávat to nejlepší z toho, čím jsme, náš život se změní během 90 dní. Možná 90 minut. Dávejme pozor. Neboť lidé najednou pochopí, kdo jsme.
Náš život ( úspěch ) nezávisí na tom, co děláme. Paradoxně vyzkoušíme mnoho věcí, ale kde je výsledek? Žádnou činností nezískáme to, co si přejeme. A pak zjistíme, že ten, kdo nic nedělá, má vše!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
ZÁKON VESMÍRU: V okamžiku, kdy se za něco prohlásíme, všechno, co je jiné než my, vstoupí do našeho světa.
V nepřítomnosti toho, čím nejsme, neexistuje ani to, čím jsme. To je RELATIVITA.
Chceme-li poznat, jací jsme, budeme přitahovat všechno, čím nejsme:
- nesmíme se tomu bránit
- čemu bráníme, to přetrvává
- co přijímáme, to si osvojíme
- co si osvojíme, to nám neodporuje
Příliš čehokoli produkuje nerovnováhu a vyčerpává celkovou energii.
Být osvícený znamená říci, že jsme osvícení.
Osvícení nic nevyžaduje.
NA NIČEM NEZÁLEŽÍ! Jestliže na ničem nezáleží, pak si mohu svobodně vybrat, na čem bude záležet mě. Jsme svobodní zvolit si, na čem nám v životě bude záležet.
Nejsme to proto, abychom se nějak vylepšili nebo abychom na sobě pracovali. Veškerá práce je hotová. A to jediné, co teď musíme udělat, je uvědomit si to.
K cíli se dostaneme jakoukoli cestou.
Osvoboďme se! Přestaňme na sobě pracovat tak usilovně, že nám to nedělá radost. Dělejme něco, co nám přinese radost.
Řekněme ostatním, že také nic nemusí dělat, že jsou dokonalí takoví, jací jsou.
Neexistuje nic, co by zde chybělo, co bychom potřebovali, nic, čím by jsme již nebyli.
Prosperita je velký učitel, nepřízeň ještě větší.
Powered and created by E-WORKS - web studio | XHTML 1.0 | CSS 2
