Nemůžeme umřít. Smrtí nepřestaneme tvořit.
Pohybujeme se rychlostí myšlenky.
Po smrti si duše pamatuje to, co by bývalo dobré, kdyby si pamatovala v tomto životě.
Duše může být na více místech najednou.
Všechno se děje v důsledku myšlenky.
Realizace je důsledkem záměru.
V posmrtném životě není čas mezi záměrem a výsledkem jako ve fyzickém životě. Díky této časové prodlevě si udržujeme iluzi, že jsme všeho příčinou.
Duše se učí ovládat svoje myšlenky ( vzpomíná ).
Ovládání myšlení = nejvyšší forma
- proto mysleme jen na dobré věci
- nezabývejme se negativními a temnými myšlenkami
- i v té nejhorší situaci si představujme to, co chceme dosáhnout ( jedině v tom najdeme radost )
Po smrti snadno svým myšlením vytváříme svou existenci.
Po smrti nám bude všechno jasné.
Cokoli si budu přát, aby se stalo v posmrtném životě, stane se tak ( např. setkání ).
Po smrti je duše tím, čím chce být. Může se vrátit do stejného těla jako Kristus nebo si vybere jiné tělo. Nebo splyne s absolutním vědomím. Potom však touží něco prožívat a tak se vrátí do svého individuálního vědomí.
Někdy nepochopíme život, dokud nepochopíme smrt. Chvíle prožité s nějakým člověkem by byly mnohem krásnější, kdybychom si myslili, že jsme spolu naposled. Každý okamžik bychom prožívali mnohem intenzivněji.
Všechno „začíná končit“ jakmile to „začíná začínat“.
Chceme-li vnímat každý okamžik života, musíme přemýšlet o smrti, jinak nemůžeme žít plným životem.
Má smrt bude utvrzením života.
Můj odchod bude stvrzením velkého příchodu.
Má bolest bude stvrzením největší životní radosti.