Hlavní strana » Zajímavá témata » Život je jen představa » Vztahy

Košík:
Celkem za:

       

Vztahy

Budeme šťastni, když je použijeme za účelem, pro který byly stvořeny, nikoli pro své vlastní účely.
Neustále se mění.
Jsme tím, čím jsme pouze ve vztahu k druhému. Žehnejme každému vztahu, protože v nepřítomnosti všeho ostatního neexistujeme.

Vztahy by se měli používat k tomu, abychom mohli konstruovat to, čím jsme.

Můžeme být výsledkem toho, co se stalo, nebo toho, co jsme si zvolili.

Do romantických vztahů vstupujeme z nesprávných důvodů – něco získat, než do nich něco přinést.
Účelem milostných vztahů je rozhodnout se, kterou část svého já chceme vyjádřit, nikoli kterou část druhého můžeme získat.

Vztah má jediný smysl – snažit se být tím, čím jsme a mít člověka, s nímž můžeme sdílet plný život.
Jediná zkouška vztahu je, jak odpovídáme svým představám.
Vztahy jsou posvátné, protože nám pomáhají realizovat naše já. Selhávají, když chceme realizovat představu, kterou o nás má druhý.

Naše posedlost druhými je příčinou neúspěchu našich vztahů ( co dělá, co myslí, očekává ).

Záleží jen na tom, čím jsme ve vztahu k druhému my.

Nejvíce milující je egocentrista.
Lidé chtějí milovat sebe skrze druhého – to je však nesmysl.

Ztráta našeho já je příčinou rozčarování v milostných vztazích. Vzdají se toho, čím jsou, aby mohli zůstat spolu.
Abychom se mohli rozhodnout, čím se staneme, užíváme svých vztahů, proto jsme zde.

Jsme to, co ze sebe uděláme ve vztahu ke všemu.

Vztah je nástroj. Náš nejdůležitější vztah je vztah sám k sobě.

V každém okamžiku se soustřeďme na to, čím jsme, co děláme a co máme, a nestarejme se o druhého. Svou spásu najdeme ve svém jednání, nikoli v jednání druhých.

1.otázka je : „Kdo jsem a čím chci být v tomto vztahu?“.

Uvědomit si negativní pocit je často první krok k jeho překonání.
Život je tvůrčí proces, nikoli proces objevování. Snažme se realizovat to, čím skutečně jsme.

Díváme-li se na život z hlediska největších výhod ( co je a není pro nás nejvíce prospěšné ), promarníme skutečný přínos života, protože žijeme v neustálém strachu.

Nejvyšší volba je ta, která přináší největší dobro nám ( ne druhému ).
Všechno, co děláme pro sebe, děláme pro druhé.
Všechno, co děláme pro druhé, děláme pro sebe.

Dovolovat druhým, aby nám ubližovali, nemusí být tím nejláskyplnějším chováním. Musíme vybrat zlé chování, neboť pokud to neuděláme, nemůžeme považovat sebe a nic jiného za dobré.
To, čemu říkáme zlo a dobro, definujeme sami sebe.

Naším úkolem je zjistit, co nás zraňuje a vyjádřit to. Tak se staneme tím, čím chceme být.
Nemáme žádné závazky. Ani ve vztahu k druhým, ani v životě.
Nejsme vázáni žádnými okolnostmi ani zákony.
Nejsme trestáni za žádné přestupky. Tato duchovní anarchie nefunguje, když se snažíme být něčím, co od nás očekávají druzí.

Lidé nevěří v nezávazné vztahy, protože nemohou přijmout, čím skutečně jsou.

Nemáme žádné závazky, jen příležitosti.
V žádném vztahu nedělejme nic z povinnosti. Cokoli děláme, dělejme proto, že nám vztah umožňuje být tím, čím jsme.

Naším úkolem není udržovat vztahy co nejdéle, ale poznat, čím skutečně jsme.

Vztahy většinou navazujeme k uspokojení svých tužeb.
Život nedává žádné záruky.

Dívejme se na každý problém jako na příležitost a rozhodněme se. A buďme tím, čím skutečně jsme.
Když si budeme neustále připomínat, jací jsme, ostatní to budou dělat také. Budeme jim to připomínat, protože se budou v nás vidět.

Nedělejme to, co musíme, ale to, k čemu máme příležitost.

Jen málo lidí dokáže být tím, čím ve skutečnosti je.

Většina našich rozhodnutí je založena na zkušenostech ostatních. Tak je to zejména, když se musíme rozhodovat o důležitých otázkách. Čím důležitější otázka, tím nepravděpodobnější je, že se řídíme svou vlastní zkušeností.
Je to důvod, proč jsme se vzdali kontroly nad některými oblastmi našeho života.
Do problémů se dostáváme, když jednáme na základě názorů druhých.
Když nám druzí řeknou, jak bychom se měli cítit, a když je to v rozporu s tím, jak se cítíme, prožíváme hluboký vnitřní konflikt.

Uznání a projevy radosti zřídkakdy doprovázejí vnitřní rozhodnutí. Rozhodnutí řídit se osobní pravdou nejsou obvykle oslavována.
Nejenže nás druzí neoslavují, ale navíc nás zesměšňují.
My ale NEMŮŽEME DĚLAT NIC JINÉHO, než se řídit svoji pravdou! Otázka je vědomě nebo podvědomě? Chci být příčinou svých zážitků nebo jejich důsledkem?

Nejnádhernější věcí je být sám sebou.

Jsem to, co jsi myslím, že jsem.

Peníze ve skutečnosti rostou na stromech.

Myšlenky jsou výmysly rozumu – jsou racionální.
Pocity jsou reálné – je to jazyk duše. Vyjadřujme je s láskou.
Pocity jsou :
1.skutečné
2.padělky – myšlenky přestrojené za pocity

Nevyjadřovat svou pravdu není „správné“.

Nezáleží na tom, jak dobře je poselství přijato, nýbrž na tom, jak dobře je prezentováno. Nemůžeme ovlivnit, jak druzí přijmou naši pravdu. Jsme odpovědni jen za to, jak dobře jim to sdělíme ( odvážně, plně a citlivě ).
Udržení negativních pocitů škodí.

Chceme-li poznat, jak jsme se daleko dostali, zamysleme se nad tím, co nám dělá dobře.
Nesnažme se urychlovat svůj vývoj tím, že si budeme odpírat to, co nám dělá dobře.

Sebezapírání je sebezničení.
Sebeovládání není sebezapírání. Když respektujeme práva druhých, pak pro nás není žádný problém nekrást a neznásilňovat. Proto měřítkem našeho vývoje je to, co nám dělá dobře. To, co děláme druhým, děláme sami sobě.
Využívejme všeho, co nám život nabízí a zjistíme, že nám nabízí mnohem více, než jsme si představovali.

Jsme to, co prožíváme. Prožíváme to, co vyjadřujeme. Vyjadřujeme to, co musíme vyjádřit. A máme to, co si dovolujeme mít.

Podle zákona přitažlivosti se přitahují stejné myšlenky a entity. Jsme k sobě přitahováni, potom se však vše obrátí, protože jinak bychom spolu splynuli. My se tomu vědomě bráníme, abychom si zachovali svůj vztah k ostatním. Tento pohyb je základním rytmem Vesmíru.
Vzdalujeme se, abychom se zase přibližovali – chceme být svobodní.
Všechno se děje v rytmu.

V sexu ale i v životě se nevzdávejme něčeho jen proto, že by to porušilo něčí pravidla slušného chování – PORUŠUJME PRAVIDLA SLUŠNÉHO CHOVÁNÍ!!!!!!

Zradit sám sebe,
abys nezradil druhého,
je také zrada.
Je to nejhorší zrada.

Budeš-li věrný sám sobě,
nemůžeš být nevěrný
žádnému člověku.

Nejušlechtilejší rozhodnutí není vždycky rozhodnutí, které je prospěšné druhým.
Musíme dát vždy přednost vlastním zájmům.
Naše rozhodnutí musí pocházet z toho, čeho se snažíme dosáhnout. Je-li náš životní cíl vysoký, naše rozhodnutí tomu musí odpovídat.
Dávat přednost vlastním zájmům neznamená být sobecký – znamená to uvědomovat si sám sebe.

Jedině svobodným rozhodováním lze dosáhnout růstu.
Řídíme-li se cizími pravidly, pak nikdy nevyrosteme, budeme jen poslouchat.
Bůh od nás nevyžaduje poslušnost.
Poslušnost není růst.

Po třicítce nepoužíváme svou mysl. Jsme líní. Nečteme.

Zbavme se závislosti na sexu!
Nic není špatné, pokud si to nemyslíme.

K osvícení nevede žádná činnost, která ubližuje druhým. Všechno, co se týká druhých, můžeme dělat jen s jejich souhlasem.
K Bohu nevede nic z toho, co děláme bez lásky.

Těš se ze všeho.
Nepotřebuj nic.

Potřebovat druhého je nejrychlejší způsob, jak zabít dobrý vztah. Buďme rádi, když nás ten druhý nepotřebuje.

Jestliže nám největší životní uspokojení přinášejí zážitky dosažitelné pouze ve vnějším světě, pak se nikdy nebudeme chtít vzdát ani špetky toho, co jsme nahromadili.

Život je duchovní záležitost a všechny životní problémy jsou duchovního původu.
Všechny konflikty jsou důsledkem nesprávně zaměřené touhy.
Každý by měl hledat klid ve své duši. Najdeš-li vnitřní klid, zjistíš, že můžeš žít šťastně i ve vnějším světě.
- nepotřebovat materiální věci nám dává ohromnou svobodu
- to nás osvobodí od strachu, že je něco, co nikdy nebudeme mít, že přijdeme o něco, co máme nebo že bez nějaké věci nebudeme šťastni
Nezávislost na materiálních věcech osvobozuje od zlosti.

Zlost je vyjádřený strach.
Nemáme-li se čeho bát, nic nás nemůže rozzlobit. Nerozzlobí nás, když druzí dělají něco, co si nepřejeme, protože nepotřebujeme, aby něco dělali nebo nedělali. A proto nemáme zlost.
Nerozzlobí nás, když se k nám chová někdo nepřátelsky, protože nepotřebujeme, aby se k nám choval přátelsky. Nerozzlobí nás, když nás někdo nemiluje, protože nepotřebujeme, aby nás miloval. Nerozzlobí nás, když je k nám někdo krutý, nebo když nám chce někdo ublížit, protože nepotřebujeme, aby se choval nějak jinak a navíc je nám jasné, že nám stejně nemůže ublížit.

Intuitivně víme, že všechno, co jsme vytvořili, lze vytvořit znovu nebo – což je mnohem důležitější – že na tom stejně nezáleží.
To neznamená, že odmítáme naše tělesná uspokojení. Zájem o ně je svobodný, ne vynucený. Tělesné vjemy vnímáme proto, že je vnímat chceme, nikoli proto, že je vnímat musíme, abychom se cítili šťastní nebo ospravedlnili svůj smutek.

Nic nepotřebujme, nic nechtějme. Spokojme se s tím, co přichází.

Hodnocení našich názorů :
- zda je nám určitý názor k něčemu dobrý
- zda je nám užitečný z hlediska toho, čím jsme a čím chceme být
Je pro mě dobré, když si to myslím?

Každý si pro sebe vytváří přesně takové lidi, události a okolnosti, které potřebuje k uskutečnění toho, co skutečně chce ( rodiče, vlast…..VŠECHNO ).
Celý život si neustále vybíráme a vytváříme lidi, události a okolnosti, které nám poskytnou přesně takovou příležitost, jakou potřebujeme k tomu, abychom poznali sami sebe takové, jací opravdu jsme.
Takže lidé, kteří jsou „postiženi“ ve fyzickém smyslu, žijí vlastně v dokonalých podmínkách v metafyzickém smyslu.

Všechno, co si myslíme, děláme, říkáme, je odrazem toho, čím jsme se rozhodli být. To je jediný cíl naší duše = snažme se vytvářet a prožívat to, čím skutečně jsme a to v každém okamžiku.

Setkáme-li se s druhým ( i postiženým ), měli bychom si položit otázku : „Kdo jsem a čím chci být ve vztahu k tomuto člověku? Nikoli co tady chce ten druhý?!

Naše vztahy jsou hrozné proto, že se snažíme zjistit, co chtějí druzí, místo abychom myslili na to, co chceme my. Potom se rozhodujeme, co jim chceme dát. Když mají něco, co chceme my, dáme jim to, co chtějí oni – A TO JE CHYBA! Potom nejsme spokojeni, když nám nakonec druhý nedá to, co chceme. Cílem vztahu není zjistit, co chce druhý, ale co potřebujeme k tomu, abychom mohli být tím, čím chceme být.

Bůh chce přes nás sám sebe prožívat. Ne uvědomovat si. To on ví. Dává přednost prožitku.

Ve vztahu k druhým se rozhodněme, čím chceme být. Když chceme být pomocníky, pak se snažme tím být co nejlépe. Ale to nemá nic společného s tím, co dělají nebo jsou druzí.

Někdy druhému pomůžeme nejvíce, když si ho nevšímáme, a tím umožníme, aby si pomohl sám.
Jediný cíl pomoci druhým je probudit ho, aby si mohl uvědomit, čím skutečně je.

Ježíš si uvědomoval, že se nejrychleji staneš tím, čím jsi, když si zvolíš cestu, jakým nejsi.
- podporoval ostatní být tím, čím chtějí být
- nikdy nikoho neodsuzoval
- poskytoval takovou pomoc, o jakou ho žádali, místo aby jim nabízel pomoc, kterou chtěl poskytnout on
- posiluje je na takové úrovni, na jaké jsou jeho pomoc schopni přijmout

Špatná pomoc je:
- když je činíme závislými
- nutíme je spoléhat se na nás
- vyžíváme se ve své moci

Slabí se však potřebují stát silnými.
Zda někomu pomáháme nebo zda mu škodíme, poznáme podle toho, zda ho naše pomoc posiluje nebo oslabuje.

Jediný důvod, proč něco chceme je ten, že nám někdo nechce něco dát – PROTO ZAČNĚME ROZDÁVAT!

Dávejme všechno, nechtějme nic.
Vyhýbejme se světským věcem.
Nepřijímejme nepřijatelné.
Přijímejme všechno.
Odpouštějme.
Podporujme zájmy všech lidí.

Nikdy nevnucujme pomoc. Každému dejme najevo, co pro něho můžeme udělat. Pomáhejme, jen když si o to sami řeknou.

Neshody jsou zdravým projevem individuality.
Někdy je válka jediným prostředkem, jak se válce vyhnout. Někdy je nutné udělat něco, co udělat nechceme, ale co udělat musíme, abychom to nemuseli dělat stále. To je boží dichotomie : chceme-li něčím být, někdy tím zpočátku musíme nebýt.

Často jediný způsob, jak si uvědomit, kdo jsme, je žít jako člověk, jímž nejsme.

Mezi námi je skupina lidí, která na sobě duchovně pracuje:
- procesem sebeurčení ( nikoli sebepoznáním )
- procesem růstu ( nikoli učením )
- Bytím ( nikoli činností )

Jak věříme sami sobě, tak nám věří druzí.
Každým slovem, kterým snižujeme sami sebe, popíráme Boha.

Kdo jsem ve vztahu k čemukoli?
Kdo opravdu jsem a čím chci být.

Láska je svoboda, neomezenost a věčnost. To hledáme podvědomě v milostných vztazích.
Strach je to, co nejsme. Jsme vychováváni ve strachu.
MANŽELSTVÍ je pokus vytvořit věčnost. Partneři se zavazují, že spolu budou žít celý život. To však nevede k takové lásce, která by byla neomezená a svobodná-

Každého partnera milujeme neopakovatelným způsobem.
Ke každému máme zvláštní vztah.

Když někoho milujeme, nebojme se to přiznat.

Existuje jeden posvátný slib – žít v pravdě a mluvit pravdu. Všechny ostatní sliby omezují svobodu. Ztratíme-li svobodu, ztratíme sami sebe.
Jsme změna. Proto nemůžeme nikomu slíbit, že se nezměníme.

LÁSKA – nevíme, co to je.
1.problémem je, že jsme se nenaučili milovat sami sebe
2.problémem je, že nemůžeme druhým dát to, co nemáme
Proto milujme naplno bez jakýchkoli podmínek.

Nejenom, že dovolíme druhým, aby nás soudili, my také žijeme podle soudů, které učinili.
Pouze silní to nedovolí. Pouze silný jedinec, který je sám sebou, to nedovolí. Přeměněný člověk to nedovolí.
Dovol si nechat odejít všechny interpretace a „učení druhých“ ohledně prožitků, které jsi měl, a rozhodni se sám za sebe, jaký smysl v tvém životě měly a mají.

Říkejme PRAVDU:
- ne necitlivě
- ne hrubě
Jedině tak uzavřeme své nedořešené události.

Buďme v každém vztahu transparentní – mluvme pravdu:
- říkejme pravdu o sobě samém
- o druhém
- o sobě druhým
- o druhých druhým
- všem o všem

láska je rozhodnutí, ne očekávání.
Veškeré vztahy jsou o rozhodnutí.

Přestaňme sami sebe a druhé odsuzovat za cokoli.
Nezabíjí nás naše rozdílné názory, ale to, že je odsuzujeme.
Nechme ostatní dělat, co chtějí ( odchod…. ).

Smyslem partnerských vztahů je VYTVOŘIT štěstí a radost ve společném životu. Ne ho najít.
Něco můžeme vytvořit jen z něčeho, co máme.
Do vztahu přineseme to, co v něm chceme prožívat.
Neúspěch vztahů je v tom, že většina lidí hledá štěstí ve vnějším světě a to zejména v partnerských vztazích.

Vztah potřebujeme, abychom mohli prožívat vše, co máme vevnitř.
Smyslem vztahu je sdílet štěstí, nikoli je hledat.

Lidský vztah je kontextové pole ( kontejner ), do kterého můžeme nalít všechno, čím jsme. Teprve pak to z něj můžeme vytáhnout. Nemůžeme z něj vytáhnout něco, co jsme tam předem nedali.

Všechno, co v partnerském vztahu dostaneme, dostaneme sami od sebe.

Přemýšlejme o tom, že vstupujeme do vztahu proto, abychom jsme se rozpomenuli, jak můžeme být většími, než jsme. To je smyslem života – přetvořit sám sebe podle nejkrásnější verze té nejkrásnější představy, kterou jsme kdy o sobě měli.